NOC A DEN / 2005

Slovenčíkův duchovní žák, který stejně jako on domovský prostor Zlína výrazně přerůstá, na rozdíl od něho i v malbě převážně kreslí. Vystavuje tu znovu po více než dvanácti letech. Prvně byly to Průhledy, Deště a Hladiny, stíny rostlin na povrchu zdí, průniky větvovím a světlo samo. Teď je zastoupen souborem s jediným motivem noci a dne Města v zahradách, ať na velkých formátech světlé laťovky, na náhodně získaných černých kartonech nebo v makulaturách bílou olejovou barvou překrývaných archů technických tisků.
Všechna Zdeňkova malba je prostoupena podobně svobodným gestem ruky, ale i závazností. Je nervním záznamem rytmu těla a mysli v přirozeném souladu i protikladu s přísnou geometrií města v jeho členění. Jedinečným rubatem ve zdvihu a poklesu, nádechu a výdechu; v plné síle vlastní přítomnosti.
Psaní je mu klíčem ke skutečnosti. I vazba k místu je nesporně daná, a přesto jeho střídmě věcná malba nic nenapodobuje. Proces je její ryzí podstatou, forma rovnocenným obsahem a dominantním motivem je rytmus sám. Čteme: Noc a den nebo Zahrada, a zároveň rozpoznáme živoucí tkáň těla a snad i duše přírody, zdroje veškerého poznání. V širokém rozpětí od pevné osnovy po rozpuštení ve zdánlivém chaosu zpřítomňuje její zástupný díl na vymezené ploše i v možném pokračování mimo ni. Ať v odpoutání se od motivu v čiré obraznosti nebo v jeho očividném uchování v nervní síti malby, všude je průzračnou skladbou barevně sytých i valérově jemně rozehraných tónů nepřerušeného plynutí. Skrze ni dotýká se hlubiny bezednosti tvarů, skutečného motivu a cíle směřování.
Sametově vláčná oblost vlnění, vzdušná chvějivost a jiskření světla, snad oblohy anebo odlesků vodní hladiny, a třeba i plochy samotné, je tu v ryzím smyslu slova nezáměrně krásná. Výsledný obraz je ponořením se v ní. Spočinutím v porozumění a pozváním do ní; pro mne v radosti ze souznění.

Text z katalogu Zdeněk Macháček / NOC A DEN, Galerie Jiřího Jílka,
Šumperk, 2013, vydaného ke stejnojmenné výstavě (2. 10. – 3. 11. 2013).