VALAŠI JDOU DO NEBE
/ 2020–2025

... Poprvé jsem se s jeho tvorbou setkal na skupinové výstavě (ještě před revolucí), která se jmenovala Salón jihovýchodní Moravy. Byly to měsíce malované olejem na plátno. Plátno jako malířský podklad musel Zdeněk později nahradit překližkou, protože sílu jeho úhozu, škrtnutí křídou by plátno neuneslo. Kreslení lesnickou křídou kombinované s olejomalbou. A jenom kresba. A jenom malba. Zakrývání barvou, často tuší, potisku na makulatuře vynáší na světlo novou skutečnost sofistikovaných kompozic. Kdysi tady byly znělé škrty křídou, ševelení deště. Poprchání i liják. Strohá geometrie i lyrické, k nečitelnosti přivedené písmo. Odborníci mají termín skripturální kresba. Jeden z prvních Zdeňkových obrazů / série s texty / je ještě čitelný: slovo - jméno Ema. To známe všichni ze slabikáře a písanek první třídy základní školy. Odborníci mají termín serielnost a taky geometrie od ruky. Princip zmnožení, ne však ornament. Já dávám přednost označení vizuální poezie malby a kresby. Obraz ne pro první pohled. Život ve městě kontrastu tvrdých a měkkých forem. Cihlové kostky domů a bezbřehá morfologie zeleně. Kolik materiálu, kromě již zmíněných makulatur, poskytuje tiskárna. Nález šablony s nápisem Zlín. S její pomocí vznikla řada obrazů různými způsoby na různý materiál. Vrstvením slov Den a Noc nebo Zahrada až k nečitelnosti upomíná na velké mistry abstraktního expresionismu i konceptuální záznamy pionýrů konceptuálního umění. I když Zdeňka považuji za malíře, nemůžu si odpustit zmínit konceptuální základ některých jeho věcí. Naposledy práce se siluetou tancujících Valachů. Ogar a jeho dcérka jako suvenýr kdysi působící. Zdeněk tu siluetu zvětšil a začal ji na překližku obkreslovat, přes sebe, otáčel ji a vrstvil přes celou plochu (Valaši jdou do nebe). Kdo tohle neví, je asi při pozorování obrazu svobodnější při interpretaci, ale i když já vím, žasnu. Realizoval taky instalaci na policích skříně v knihkupectví Portál v Uherském Hradišti. Komíny nařezaných papírů. Když se četlo od vrchu a zleva doprava, dávaly ty komínky digitální podobu číslice padesát. O jeho „metadíle“ (J. Valoch) Devětsetdevadesátdevět - prostor v prostoru, není pochyb, že to byl multimediální, konceptuální počin. Co se týká konceptuálního umění, našel bych příbuznost s některými díly Dalibora Chatrného. Není potřeba podnikat výlety do podvědomí, nevědomí, kolektivního nevědomí. Je toho tolik fascinujícího na dosah ruky. Obrazy Z. M. mají své tajemství, ale někdy nám jde naproti dobře známé. Například malba zobrazující cihlovou zeď. Na plné pecky. Oranžovým kadmiem. Téměř každá malba obsahuje kresbu. Je to její skelet. Z. M. často kreslí štětcem (Rastry, Zářiče) a jindy razantní kresbu změkčuje malířským zásahem. Zdeněk Macháček svým dílem ukazuje na to, co už ani nevnímáme, jak je to stále na očích. Všimli jste si, jak je tady krásně? Pravý úhel a elegantní klikyhák větve obalené zelenou. Intelekt, citlivost, vhled, poučenost, hravost a styl. Styl ani ne ve smyslu naplnění nějakého trendu. Žádná jízda na vlně. I když má své „příbuzné“. Ale hlavně je Zdeněk Macháček osobnost, která má styl.